Vítejte na stránkách mapujících výskyt hub v mikroregionu Podhostýnsko
Houby v Blazicích
Název obce je odvozen od jména Blažej a první písemná zmínka o ní je z roku 1358. Patřili pánům ze Šternberka a to až do roku 1406. Následuje období střídání majitelů. V letech 1536-1848 patřili k bystřickému panství. Po roce 1848 jsou Blazice samostatnou obcí až do roku 1976. Pak opět pod správou města Bystřice pod Hostýnem. Jakožto i jiným obcím v okolí se nevyhnuly válečné konflikty. Prošli tady vojska tatarská, švédská, napoleonská, německá a sovětská. A jak už to tak bývá, obec dostala řádně zabrat a obvytalstva ubylo. Přísun obyvatel nastal na konci 19.století. Údajně zde žilo 335 obyvatel, což je více než v dnešní době. Dle ČSÚ zde nyní žije 190 obyvatel (období 31.12.2016). V obci moc památek nenajdeme, nejhezčí a nejnápadnější je kostel Povýšení svatého Kříže u něhož je i velmi pěkně vybarvená socha Panny Marie Svatohostýnské. V obci je i škola, ale díky pohybu obyvatel v historii chvíli funguje, chvili zase ne. Blazičtí se účastnili za II. Světové války odboje. Možná někdo bude znát skupinu Clay-Eva ve složení Bartoš, Štokman a Šikola. Zprostředkovávali informace do Anglie.
Blazice leží na zěmpisných souřadnicích: 49°26′33″ s. š. a 17°38′43″ v. d. Najdeme je v okrese Kroměříž, ve Zlínském kraji. Katastrální výměra je 3,77 km2. Do obce bohužel nevede turisticky značená pěší trasa. Pěšky byste se do Blazic dostali z Bystřice pod Hostýnem, přes Sovadinu. Jde pěkně jít ulicí Lipnická, u zastávky Bystřice pod Hostýnem, u mostu se dáme doprava a celou dobu půjdeme skoro rovně (budeme se držet pěknější zpevněné lesní cesty) dojedem na konec, dáme se doleva a dojdeme až k rybníčkům Mrlínky. Odsud dojdeme do obce Sovadina a po hlavní už dojdeme do Blazic. To pokud nechcete jít po hlavní cestě. Ale i tak z části po ní půjdete. Cyklostezka 5035 sem vede z Bystřice pod Hostýnem. Z centra Bystřice pod Hostýnem vede ulicí Lipnickou přes obec Sovadina. Zde určitě nezabloudíte, protože jedete pořád rovně. Nejpohodlnější je autobus, který sem zajíždí ze zmiňované Bystřice pod Hostýnem.
Nejbližší les, kde bychom mohli vyrazit na houby je Hrabina. Rozlohou menší, ale našel jsem zde například Sírovec žlutooranžový, Pýchavku obecnou a Bedlu vysokou.
Václavka smrková (Armillaria ostoyae) - klobouk je 35-90(-120) mm široký, suchý s tmavým ,,očkem" na středu. Pokožka bývá obvykle červenohnědá, v nládí často i s fialově hnědým nádechem, od středu až k okraji pokrytá soustřenými, dosti pravidelně rozmístěnými, hnědými, někdy světlejšími šupinami. Lupeny jsou bílé až krémové, ve stáří rezavě skvrnité. Třeň měří 60-150 x 7-20 m, je válcovitý, na báze často kyjovitý, bělavý, postupně hnědnoucí, pokrytý bílými až hnědými vločkami, s vatově blanitým, jednoduchým, zpravidla vodorovně odstávajícím, shora bílým, někdy až hnědorůžovým, naspodu později tmavě vločkatým na okraji někdy zoubkatým prstenem, často se dvěma ostřími. Dužnina o ní příjemně, za syrova má svíravou chuť, po tepelné úpravě je chutná. Roste od června do listopadu na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména smrků, výjimečně i listnáčů. Tvoří boohaté trsy. Dává přednost lesům na kyselé půdě. Vyskytuje se hojně v níinném až horském stupni. Je jedlá, velmi chutná.
Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma) klobouk je 60-100 (-150) mm široký, bílý nebo bělavý, někdy s tmavšími skvrnakami, po otlačení žloutnoucí. Lupeny jsou v mládí růžově šedé. Třeň měří 80-120(-150) x 10-20 mm, má hlizovitou 15-25 mm širokou bázi, je bílý, na otlačených místech, ale nejvýrazněji na bázi žloutnoucí, prsten je blanitý, dosti tlustý, převislý, na spodní straně vločkatý. Dužnina je bílá, na řezu trochu žloutnoucí, ale v bázi třeně rychle zísavající sytě chromově žlutou barvu, má silný karbolový pach a nepříjemnou chuť. Roste od konce května do počátku listopadu v luzích, parcích, sadech, křovinách i na hnojených loukách zpravidla na místech ovlivňovaných činností člověka. Dává výrazně přednost půdám se zvýšeným obsahem dusíku. Vyskytuje se v nížinném až horském stupni, v nížinách a pahorkotinách dosti hojně. Je mírně jedovatá, vyvolává bolesti žaludku a průjmy. Pokud se omylem dostane do směsi hub, vždy se prozradí karbolovým nebo inkoustovým pachem uvolňovaným při tepelné úpravě hub.[Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství s.r.o, Hagara Ladislav, str.888, ISBN: 978-80-7451-407-4]
Tuto houbu běžně v regionu najdete, zejména v parcích či travnatých hřištích. Nechápu otravy lidí, kteří tuto houbu i přes zápach zkonzumovali a pak se divili, že jim je zle. Zkažené jídlo by snad nejedli, nebo že by ano? Na druhou stranu, někteří lidé tvrdili, že jim žádné problémy nezpůsobuje, otázkou zůstává, zda se skutečně jednalo o Pečárku zápašnou.