Vítejte na stránkách mapujících výskyt hub v mikroregionu Podhostýnsko
Houby v Jankovicích
Za jméno vděčí obec Jeníku z Dobrotic. První písemná zmínka pochází z roku 1365. Tehdy to ještě nejsou Jankovice, ale Jeníkovice. Jankovice patřili pod holešovské panství. Památek tu moc není. Sousoší Svaté Anny a zvonička. Jankovice leží na zeměpisných souřadnicích 49°21′22″ s. š. a 17°37′18″ v. d. Najdeme je v okrese Kroměříž, ve Zlínském kraji. Katastrální výměra je 4,17 km2. Dle ČSÚ je počet obytetel 384 (k 2018).
Do obce Jankovice nevede žádná turistická pěší trasa, ale projíždí tudy vlak a autobus. Vede tudy cyklotrasa do Bystřice pod Hostýnem 5033. Je tu ale pěkný les a v něm spousty lesních cestiček, které vás pokud půjdete skoro rovně a neustále do kopce dovedou na červenou TZ poblíž rozcestníku Pod lysinou. V Jankovicích protéka Zhrta a Rusava.
Outkovka pestrá (Trametes versicolor) – plodnice jsou uspořádány střechovitě, na vodorovných podkladech růžicovitě; ve velkých skupinách jich mohou být stovky. Vzácně bývá větší část plodnic rozlitá a kloboučky se tvoří pouze na horním okraji. Klobouky jsou 20-80 mm dlouhé, s otrým okrajem, na povrchu sametové, střídavě světleji a tmavěji soustředně pásované – na přirůstajícím okraji bývají bělavé, jinde v různých odstínech hnědé, červenohnědé, okrové, šedé, černavé, nebo šedomodravé barvy. Ústí rourek jsou 0,2 – 0,3 mm široká, mnohoúhelníkovitá, bělavá, krémová, špinavě žlutavá, pleťová až světle okrová. Dužnina je jen 1-2 mm tlustá, tuhá pružná, bílá, od plsti oddělená černou linií. Roste po celý rok na živém a odumřelém dřevě listnáčů a jehličnanů, nejčatěji dubů, buků, bříz, habrů, olší, vrb, topolů a smrků. Je velmi hojná. Vysktuje se v nížiném až horském vegetačním stupni. [Houby Česká encyklopedie, Readers Digest Výběr, Kolektiv autorů, str.345, ISBN: 80-86196-71-2]
Čechratka čenohuňatá (Tapinella atrotomentosa) – plodnice rostou jednotlivě, nebo v menších trsech. Klobou je 70-200 mm široký, při růstu v trsech až škeblovitý, v mládí s podvinutým okrajem, na povrchu sametový, matný, většinou okrově hnědý nebo šedohnědý. Lupeny jsou sbíhavé, úzké, husté, snadno oddělitelné od dužiny, žlutavé, po otlačení hnědnoucí. Třeň měří 30-70 x 20 až 40 mm, někdy je ještě prodloužený o kořenovitou částzanořenou do dřeva, většinou je výstředný, nebo boční. Jeho povrch je sametový, šedohnědý, sytě hnědý až černohnědý. Dužnina je tlustá, měkká, měkká, po deštích nasáklá vodou, bělavá, nebo žlutavá, s kyselou vůní a natrpklou chutí. Roste od června do listopadu na pařezech, někdy i na odumřelých kořenech jehličnanů, zejména smrků a borovic. Vyskytuje se hojně v nížinném až horském stupni. Je nejedlá.
[Houby Česká encyklopedie, Readers Digest Výběr, Kolektiv autorů, str.568, ISBN: 80-86196-71-2]
Hřib hnědý (Boletus badius) - klobouk je pěkně masitý, suchý, tmavě kaštanově až čokoládově hnědý, sametově hladký, za vlhka slizký, většinou pravidelně sklenutý, široký 30-130 mm. Rourky jsou vysoké 10-20 mm, bledé, později žluté nebo žlutozelené a pomačkáním modrají. Ústí rourek jsou drobná, v mládí bělavá, později bledě žlutá až zelenavá a na otlacích zeleně modrají. Třeň je světlejší než klobouk, válcovitý, světle hnědý, někdy zahnutý. Vysoký je 30-150 mm a tlustý 10-40 mm. Dužnina je bělavá a po rozkrojení nad trubkami slabě modrá. Málo červiví. Má dobrou chuť a příjemnou hřibovitou vůni. Výtrusy jsou velké 12-16 x 4-6 µm, vřetenovité, hladké, žlutavé až hnědavé. Výtrusný prach je olivově hnědý.
Hřib roste od července do října (hlavně však v srpnu a září) v jehličnatých lesích, méně v listnatých. Hojný je také v podhorských smrkových lesích.
[SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.148, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.]
Tento oblíbený hříbek roste v mikroregionu opravdu hojně, jeho nevýhodou je to, že chutná slimákům, a tak je zde poměrně těžké najít nějakou nenekouslou plodnici. Hříbek je vhodný snad na všechny kulinářské úpravy.
Pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum) - plodnice tvoří kulovitý teřich, který přechází ve válcovitou stopku. Jsou vysoké 40-60 mm. Teřich a stopka jsou pokryty malými bradavkami a ostny, které snadno odpadávají a zanechávají po sobe prohloubeniny. Plodnice tvoří na pólu malou špičku, která se později v dospělosti otvírá. Cla plodnice je bílá, později šedá až šedohnědá. Příjemně a charakteristicky voní a chutná. Výtrusy jsou malé 3,5 x 4,5 µm, téměř kulovité, jemně bradavčité, bledě hnědé. Výtrusný prach je olivově až šedě nahnědlý. Roste hojně od června do října v sadech, na mezích pastvinách, lesích, jednotlivě, ale často i ve skupinách. Pýchavka obecná je jedlá, dosud nedoceněná houba. V porovnání s jinými houbami je stravitelnější, má příjemnou a jemnou chuť. Sbírají se jen malé, uvnitř jasně bílé, plné a křehké plodničky (zmáčneme-li je, musí si podržet tvar). Snadno uvnitř žloutnou, hnědnou a nakonec měknou. V tomto stavu již nejsou poživatelné. Mladé jsou výborne do polévek a do houbových směsí, jako mozeček apod.
[SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.184, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.]
Tuto pýchavku v regionu naleznete snadno, zejména na okrajích lesa, ale i jinde. Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by ji zde sbíral. Většina lidí, stejně asi jako já, upřednostní Pýchavku obrovskou.