Vítejte na stránkách mapujících výskyt hub v mikroregionu Podhostýnsko
Houby Podhostýnska
Tyto stránky mají sloužit jako zdroj informací o houbách a turstice v mikroregionu Podhostýnsko, které se nachází ve Zlínském kraji a jeho centrem je Bystřice pod Hostýnem. I když se může region zdát svojí rozlohou pouhých 168,21 km2 malý, nálezy hub mohou být velké. Roste tu hodně druhů od ať už jsou to oblíbené hřiby, klouzky, bedly, pečárky, holubinky, ouška, hlíva, muchomůrky, čirůvky a mnohé další. Záměrem projektu je zjistit zastoupení druhů v jednotlivých obcích mikroregionu Podhostýnsko. Je vcelku pravděpodobné, že některá "Vaše místa" zasahují i do jicných obcí, ale oreintačně budou údaje stačit. Největší radost by samožejmě udělaly nálezy hub, které se zde běžně nevyskytují, a nebo ty chráněné, či potencinálně ohrožené. Radost samozřejmě udělá i Hřib smrkový (Boletus Edulis), Klouzek sličný (Suillus grevillei), Bedla vysoká (Macrolepiota procera), Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus), prostě houby, které zde rostou docela běžně. Zajímavé bude sledovat i reakce lidí, protože mnohdy nevěří, že ta daná houba u nich v lokalitě roste - a ona roste. Takže i v místě, které vníméte jako známé, můžete narazit na zajímavou houbu.
Hřib Smrkový (Boletus Edulis) - klobouk je masitý, v mládí pravidelně vyklenutý, později rozložený, zpočátku bílý, v dospělosti světle kaštanový až tmavě kaštanově hnědý, široký 50-180 mm. Rourky jsou vysoké 10-30 mm, bílé až bělavé, později žlutavé až žlutozelené; ústí jsou okrouhlá, dorbná, stejně zbravená jakou rourky a po otlačení nemění barvu.
Třeň je dlouhý 30-200 mm a tlustý 15-60 mm. Pod kloboukem je bílý až hnědavý, břichatý, zdobený jemnou síťkou sahající do poloviny třeně. Dužnina je čistě bílá, neměnící se, jemné vůně a výtečné, typicky hřibovité chuti.
Výtrusy jsou velké 12-18 x 4-6 µm, vřetenovité, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivově hnědý. Hřib smrkový roste od července do října (nejvíce v srpnu a v září), zejména ve světlých mladých smrčinách, ani suchých, ani příliš vlhkých, často téměř v pravidelných intervalech.
Na podzim jej nalezneme i v dubinách, bučinách, borech, ve smíšených lesích i na jejich okrajích a na lesních cestách. Roste i na horách. Hřib smrkový je z pravých hřibů, tzv.praváků, nejpozdější, zato však nejčastější. Za příznivých podmínek roste dokonce masově.
Pravé hřiby, tj.smrkový, dubový, borový i bronzový, jsou předmětem světového obchodu a nevyrovná se jim žádný jiný druh houby (snad kromě pěstovaných žamppionů). Nejžádanější jsou sušené hřiby. Použití hřibů v kuchyni je všestranné. [SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.150, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.] Hřib smrkový roste hojně i v mikroregionu Podhostýnsko, a nebývá problém zaplnit celý košík, právě tímto hřibem.
Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) - klobouky má masité, v mládí na okraji podvinuté a šklebovitě sklenuté, na povrchu hladké, barvy šedé, modrošedé až nahnědlé. roste ve střechovitý trsek, plodnice vyrůstaj z kmene listnatých stromů nad sebou. Klobouky mají průměr 60-180 mm. Lupeny jous bílé, později našedlé nebo nažloutlé, poměrně řídké, vysoké 5-15 mm, dlouhé a hluboce sbíhavé na krátky boční třeň.
Třeň je téměř vždy umístěn výstředně nebo po straně klobouku, je krátký 20-60 mm, nebo téměř chybí. Je plstnatý nebo hladký, bělavý s nádechem barvy, který má klobouk.
Dužnina je bílá, bělavá, měkká, neměnlivá a trochu tužší. Příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 8-13 x 3-4 µm, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý s nafialovělým nádechem.
Hlíva ústřičná roste v přírodě na podzim a v zimě (od října do března, nejvíce v listopadu a prosinci). Najdeme ji na pařezech a kmenech listnatých stromů v místech chráněných před mrazivými větry; bývá nejčastěji na kmenech a pařezech vrby, ořešáku, jsanu, buku i dub. Jen výjimečně se vyskytuje na jehličnatých stromech a pařezech.
Roste v lese i mimo les, např. v parcích a zahradách. Je to jedlá a velmi dobrá houba, která je vítaným přínosem do kuchyně, neboť roste i v zimě a tvoří velké, masité plodnice, jež jsou vhodné v kuchyni pro přípravu nejrůznějších pokrmů.
Výborná je v polévkách a omáčkách, ale i konzervovaná v octovém nálevu. Starší plodnice jsou někdy velmi tuhé. [SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.86, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.] Tato výtečná houba sice v mikroregionu roste, ale dle mého názoru zde není tak hojná. Musím se však připojit k těm, kdo tvrdí, že hlíva z lesa má mnohem lepší chuť než Hlíva zakoupená v obchodě. Také mě chutnala více, a měla výraznější chuť.
Kozák březový (Leccinum scabrum) - klobouk je vyklenutý, polštářovitý, světle až tmavě hnědý, ale i šedý, šedohnědý nebo červenohnědý, široký 50-120 mm. Za sucha bývá políčkově rozpukaný. Rourky jsou bílé, šedavé od třeně oddělené, vyoké 10-25 mm, dolů vyklenuté s ústími okrouhlými a drobnějšími. Třeň je vysoký 90-169 mm a tlustý 15-35 mm, nahoře zúžený, bělavý, posetý jemnými černými šupinkami. Dužnina je bílá, na řezu neměnlivá, později zbarvená do hněda, na klobouku měkká, snadno otlačitelná a na otlačených místech tmavší. Je chutná a voní hřibovitě. Snadno červiví. Za vlka je silně nasáklá vodou. Výrusy jsou velké 14-20 x 4-6 µm, vřetenovité, hladké, bledě hnědavé. Výtrsný prach je hnědavý až hnědý. Roste v listnatých lesích a hájích pod břízami. Objevuje se od června do října (listopadu), ale hlavní dobou jeho růstu je konec léta (srpen) a časný podzim (září). Za vlha roste hojně, ale jednotlivě. Kozák březový je jedlá, v mládí velmi dobrá houba. Klobouky starších plodnic však měknou, třeně naopak dřevnatějí a potom jsou nevzledné. Čerstvé, nebo sušené třeně rozdrcené na prášek je možné použít do polévek. kozák bývá často napadem houbovou plísní (nedohubem). Celá plodnice je plísní prorostlá a jakoby ojíněná. V tomto stavu není jedlý, ptoto se nesbírá.[SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.172, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.] Na Kozáka v mikroreginu narazíte často, je to zde docela běžná houba. Dobré jsou jen zdravé a mladé plodnice, které se tu obvykle schovávají ve vysoké trávě pod břízami.
Klouzek sličný (Suillus grevillei) - klobouk je dosti masitý, široký 40-120 mm (většinou menší, živě oranžově až cihlově žlutý, v mládí pěkně vlenutý (polokulovitý), se závojem těsně připojeným na třeň, později rozložený, za vlhka velmi slizký. Pokožku lze jen nesnadno a neúplně sloupnout. Rourky jsou krátké, přirostlé, trochu sbíhavé, s ústími citronově až chromově žlutými, velkými a hranatými, uvnitř přpaženými. Třeň je dlouhý jako šířka klobouku (tj. 40-100 mm) a tlustý 15-25 mm, žlutý, jemně hnědavě zrnitý, nahoře na žlutém podkladu slabě síťkovaný. Pod kloboukem je u starších plodnic bělavý bílý prstenec, který zbyl ze závoje. Pod ním je třeň hnědavě žíhaný, někdy ztluštělý. Dužnina je citronově žlutá, po doteku slabě zelenající nebo hnědnoucí (stejně jako rourky), vůně poněkud pryskyřičné, chuti nakysle ovocné, příjemné. Výrusy jsou velké 7-10 x 3-4 µm, elipsoidní nebo vřetenovité, hladké, bledě žluté. Výtrusný prach je okrový. Roste hojně ve všech lesích, ale vždy pod modřínem. Vyskytuje se v rovinách i horách od léta (červen) do podzimu (až do listopadu). Často je nalezneme ve velkých shlucích. Klouzek sličný je běžně sbíraná, dobrá jedlá houba.[SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.134, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.] Tento krásný hříbek zde roste ve velkém. Ale pro svou velkou slizkost bývá mnohými houbaři opovrhován, a to i přesto, že má skutečně dobrou chuť. Je pravdou, že čištění bývá občas náročné, ale pokud neroste v nějakém marastu, tak jeho čištění nezabere o moc víc, než u jakékoli jiné houby, jen vám bude trošku klouzat.
Ryzec smrkový (Lactarius deterrimus) - patří k velmi chutným a houbaři velmi vyhledávaným houbám. Má 40-80 mm široký klobouk, který bývá v mládí obvykle vyklenutý s podvinutým okrajem, později rozložený a uprostřed vmáčklý. Je většinou oranžový, oranžově červený, nebo masově okrový, nevýrazně pásovaný (kruhatý) a dříve nebo později zřetelně zeleně skvrnitý.
Lupeny jsou středně husté, mírně sbíhavé na třeň, světle okrově oranžové, po poranění výrazně zelenající. Třeň je 40-80 mm dlouhý a 10-25 mm tludtý, někdy poměrně krátký, válcovitý, brzy dutý, tvrdý, ale křehký a lámavý oranžově červený, po otlačení a ve stáří zeleně skvrnatějící. Dužnina po poranění roní oranžově až mrkvově červené mléko, které se po jisté chvíli zbarvuje do vínově červené barvy, teprve pak zhnědne a nakonec zezelená.
Chuť je nepříjemně kořenitá a škrábavě svíravá. Roste většinou koncem léta a na podzim (za nepříznivých podmínek od srpna do listopadu). Nejčastěji ho naleznme v nízkém smrkovém porostu ve vlhkém mechu nebo v trávě. Nepříjemná chuť dužniny tepelnou úpravou zcela mizí, takže ryzce naložené ve sladkokyselém nálevu jsou vynikající pochoutkou, oblíbenou všemi houbaři. Nevýhosou ryzce smrkového bývá, že je často napaden hmyzem. [Socha Radomír, Baier Jiří, Celoroční průvodce houbaře aneb na houby od jara do zimy, 2010, Str.81, Praha 10, Aventinum, ISBN 978-80-7442-004-7.] I v mikroregionu na tuto výtečnou houbu narazíte. Výhodou zde je, že roste většinou v menších skupinkách, a tak máte košík brzy zaplněný. Navíc má pro houbaře příznivou barvu a v lese skoro svítí, tak není příliš složité jej najít. Jedná se o skutečnou lahůdku. Já jej preferuji jako mini řízečky, ale nepohrdnu ani klasikou v podobě sladkokyselého nálevu.
Hřib kovář (Boletus erytropus) - klobouk je kaštanově až tmavě hnědý, v mládí sametový, polokulovitý, většinou pravidelný, později polštářovitě rozložený, masitý, široký 50-200 mm. Stářím a pomačkáním až černá. Rourky jsou žluté, vysoké 10-30 mm. jejich ústí jsou v mládí žlutá, později nachově až krvavě červená a po doteku či promáčknutí se zbarvují do zelenomodra. Třeň je vysoký 50-160 mm a tlustý 20-40 mm, břichatý, později protažený a dole ztluštělý, červenohnědý, nahoře s červenými, velmi drobnými šupinkami (zrnky, vločkami). Nemá síťku. Dužnina je sírově žlutá, na řezu nebo lomu se ihned zbarvuje do zelenomodra, ale po chvíli se odbarvuje do šedožluta. Má příjemnou vůni a chuť. Výtrusy jsou velké 12-18 x5-5,5 µm, elipsoidní, hladké, žluté. Výtrusný prach je olivově hnědý. Hřib kovář roste hlavně v jehličnatých lesích, zejména jedlových, a jen zřídka v listnatých lesích. Čaastěji se vyskytuje v podhorských a horských polohách. Lze jej najít od května do září (někdy i v říjnu), ale nejvíce roste v srpnu a září. [SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.168, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.] V mikreregionu na něj narazíte běžně. Jednu dobu rostl i kousek od Baziliky na Svatém Hostýně. Někoho odrazuje od sběru jeho červená barva a mýty o jeho jedovatosti. Je to výtečná houba a pro svou tvrdost se náramně hodí do houbového guláše, ale lze upravovat na různé způsoby. Někdy bývá v literatře uváděno, že se má déle tepelně zpracovat, aby nevyvolal zažívací potíže. Osobně jsem nikdy žádné problémy neměl, a toho ani přiliš tepelně neupravuji. Konzumuji jej pravidelně. Asi půjde spíš o nějakou přecitlivělost u lidí, kterým nějaké potíže způosbil. Jeho výhodou je i to, že nebývá červiví a pro své krásné zbarvení se i pěkně hledá.
Holubinka trávozelaná (Russula aeruginea) - klobouk je 50-120 mm široký, na okraji hladký, ve stáří zpravidla slbě rýhovaný, na středu často, černoolivový,
na okraji nazelenalý, žlutoolivový až olivově šedý. Lupeny jsou světle krémové. Třeň měří 40-80 x 10-20 mm, je bílý, naspodu ař rezavě skvrnitý.
Dužnina má slabou vůni a mírnou chuť, ale v lupenech je v mládí kořenitá. Roste od června do počátku listopadu pod břízami, někdy také pod smrky, zřídka v mykorhize i s jinými dřevinami.
Varůstá na slabě až silně kyselých půdách. Vyskytuje se v nížinném až vysokohorském stupni, v pahorkatinách a podhůřích hojně. Je jedlá, vhodná do směsí.
[Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, s.r.o, Ladislav Hagara, str.293, ISBN: 978-80-7451-407-4] Tata holubinka zde roste hojně a občas i v době, kdy jiné houby moc nerostou. A právě v této době jí nepohrdnu, jinak si jí moc nevšímám. Chuťově průměr, a spíše do směsí.
Bedla červenající (Lepiota rhacodes)- klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu. Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně. Hrbolek uprostřed klobouku je tmavší.
Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké, bělavé, po poranění červenající. Třeň je vysoký 80-180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký bělavý, později okrově hnědavý, dole ztluštělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je vatovitě jemmý.
Dužnina je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení.
Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 µm, hladké, elispodidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen), nejvíce v září. Lze ji nalézt v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a parcích, většinou pod listnatými stromy. Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké, která je známější. Červenaní a hnědnutí některé lidi odrazuje, ale neprávem. Chutné jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský řízek.
třeně jsou tuhé, ale lze je použít do polévek čerstvé, nebo i sušené a semleté na houbový prášek.
[SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.110, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.] Tuto maličkou bedličku potkáte v regionu poměrně často. Za příznivých podmínek roste až do listopadu. Média straší její potencionální jedovatostí, osobně jsem se však nesetkal s nikým, kdo by měl jakékoliv negativní následky. Jde skutečně o dobrou a hezkou houbu. Lidé ji zde běžně sbírají. Nejraději ji mám jako přírodní řízek.