První doložená písemná zmínka pochází z roku 1381, podle zápisu v zemských deskách patřila obec pánům ze Šternberka. Od roku 1480 jsou v držení rodu Žerotínů. I zde plundrovali polští kozáci a švédksá vojska za třicetileté války. Kraj spustošili a vyplenili. Obživou bylo hlavně zemědělství zejména pěstování lnu a konopí. Vítonice mají pohnutou historii. Požáru z roku 1869 podlehla téměř celá obec. Z této katastrofy se obec dlouho vzpamatovávala. Za II.světové války se obyvatelé zapojili do odboje, ukrýval se tu nadporučík Jaroslav Václavík. Spolupracoval s paraskupinou Clay-Eva. To nebylo bez následku a němci na konci války odstřelovali obec zabili přitom 7 občanů a 9 zranili. Po roce 1989 nastal rozvoj obce. Památkou je kostel svatého Cyrila Metoděje.
Do této vesničky se smutnou historií nevede žádná pěší turistická trasa a ani cyklotrasa. Jezdí sem autobus z Bystřice pod Hostýnem. Tato dědinka navíc nemá ani blízký les. Vítonice leží na zeměpisných souřadnicích 49°26′50″ s. š. a 17°41′35″ v. d. Najdeme je v okrese Kroměříž, ve Zlínském kraji. Katastrální výměra je 7,65 km2. Dle ČSÚ je počet obytetel 418 (období 2018).
Hřib koloděj (Boletus luridus) - klobouk je zpočátku polokulovitý, později polštářovitý, rezavě šedý, nebo častěji světle kožově hnědý, jemně ojíněný, sametový, široký 50-200 mm.
Rourky jsou žlutavé, vysoké 15-35 mm a jejich ústí jsou červená, po doteku tmavě modrající. Třeň je zpočátku silně břichatý, později protažený, válcovitý, žlutohnědý, s výraznou červenou síťkou. Bývá dlouhý 40-120 mm a tlustý 20-50 mm.
Dužnina celé plodnice je bledě žlutá, na řezu se ihned silně zbarvuje zelenomodře a po chvíli se odbarvuje do žlutošeda. Je tuhá, velmi příjemné chuti i vůně, ale dosti červivějící.
Výtrusy jsou velké 9-16 x 5-7 µm, elispoidní, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je olivově hnědý.
Hřib koloděje je výborná jedlá houba, velmi vhodná pro všechny kulinářské úpravy i pro konzervaci. Doporučuje se však dobrá tepelná úprava, protože jinak může způsobit zažívací potíže.
Hřib koloděj je blízký příbuzný hřibu kováři. Jsou si velmi podobní a jejich česká jména se dříve často zaměňovala.
[SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.166, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.]
Tuto krásnou houbu v Podhostýnku najdete, ale po většinou jen po pár kusech. Na větší počet plodnic jsem zde nenarazil. Výhodou této houby je, že si ji spletete
maximálně s hřibem kovářem, a ten je také jedlý a dobrý.
Muchomůrka zelená (Amanita phalloides) - klobouk je široký 60-160 mm, zpočátku polokulovitý, později rozprostřený, tence a měkce masitý, olivově zelený až zelenohnědý. Barva klobouku je velmi proměnlivá a jako znak nespolehlivá. Bývá také až hlínožlutá a někdy se mění do šedozelené až pleťové. Vrcholová část plachetky je pomíjivá a její zbytky zůstanou na klobouku jen výjimečně; pokud však zůstanou, tak ve větších kusech. Povrch a okraj klobouku jsou hladké za sucha lesklé. Lupeny jsou vysoké 8-12 mm, husté, bílé, volné. Třeň je dlouhý 60-100 mm tlustý 8-20 mm. Je pevný, tuhý, zprvu plný, později dutý, bílý s ozdobnou, někdy výraznou, většinou však nezřetelnou kresbou zelených šupin. Prsten je visutý, bílý, většinou dobře vyvinutý (někdy může být i neznatelný), občas i rýhovaný. Na bázi je třeň hlízovitě ztluštělý, uložený ve volné, kožovité, bílé, nebo nazelenalé pochvě. Pochva vznikla z celkové plachetky, která v mládí zahalovala celou plodnici podobajícíc se vajíčku. Může odstávat, ale také bývá přitisklá ke třeni (je velmi jemná). Při neopatrném vyjímání ze země může zůstat v půdě. Proto pozor při sběru! Dužnina je bílá pod pokožkou klobouku zelenavě žlutavá až hnědavá, bez výrazné chuti i vůně, v dospělosti páchne nasládle, až odporně. Nereaguji na silné alkálie. Výtrusy jsou velké 8-11 x 8-9 µm, široce elipsoidní, hledké, bezbarvé, s tukovou kapkou. Výtrusný prach je bílý. Muchomůrka zelená je smrtelně jedovatá. . [SMOTLACHA Miroslav, Kapesní atlas hub, 2015, Str.198, Praha 3, Ottovo nakladatelství, ISBN 978-80-7451-462-3.]